32. Chov včely medonosné – úly a jejich součásti

 

 

Stavba plástů a uspořádání včelstva

  Včela medonosná patří k sociálním hmyzím společenstvím, která si materiál na stavbu plástu (jakožto obydlí a možnost uložení zásob) připraví sama tím, že produkuje vosk. Děje se to převážně v měsících dubnu až červnu - červenci, ale jen při dostatku potravy ve formě cukrů. Jedna vosková šupinka má hmotnost 6,8 mg a na výrobu 1 kg čistého včelího vosku potřebuje včelstvo 1.25 milionu šupinek.

  

Stavba plástů

  Když usadíme včelí roj do prázdného úlu, kde nejsou ani rámky, ani plásty, začne si včelstvo při dostatku vhodné potravy budovat vlastní dílo. Stavba pokračuje zpravidla shora dolů. Včely visí na sobě v řetízcích nebo hroznech, hlavami obráceny vždy nahoru. Téměř se nehýbají a vylučují vosk. Pomocí zadních nohou a kusadel jej rozmělní, navlhčí, rozdělí na kousky vhodné velikosti a připevní v místě stavby. Včely používají při stavbě plástů i vosk z jiných plástu. Včely připevňují zcela nahodile kousky vosku na strop, až se najednou objeví první základ stěny. Zvolna vznikne mezistěna, která má již naznačeny začátky buněčných stěn. Čím níže dosahuje "plástové srdíčko", tím hlubší jsou buňky na horním konci. Nakonec dosáhnou potřebné hloubky.

  Dílo většinou staví šikmo směrem k vletovému otvoru. Jakmile dosáhne srdíčko délky 8 až 10 cm, začíná roj stavět stejným způsobem sousední plásty. Vzdálenost od středu jednoho plástu (mezistěny) ke středu plástu druhého je 35 mm, buňky jsou na obou stranách mezistěny. Při hloubce buňky 12 mm zbývá mezi plásty mezera asi 1 cm. Jednotlivé buňky plástu mají sklon 4 až 5° směrem nahoru. Má to tu výhodu, že med z nezavíčkované buňky hned nevyteče, a že hmotnost obsahu buňky ukládaného ke dnu zajišťuje určitou stabilitu plástu. K dalšímu zvýšení pevnosti plástu vedou silně ztluštělé stěny na stropě přistavěných buněk, jakož i zesílení spojů tří stěn mezi sousedními buňkami.

Jeden decimetr čtverečný plástu naplněného z obou stran medem má hmotnost kolem 350g. Hotový, již jednou zaplodovaný plást, je dále zpevněn předivem, kterým buňku potáhla larva.

  Velkou přizpůsobivost ukazují včely při opravách plástů a stavbě přechodu mezi dělničinou a trubčinou.

  Konstrukcí úlu je dána stavba podélná nebo příčná. Když mohou včely budovat svoje dílo bez určení včelařem, volí většinou stavbu podélnou, tj. plásty stojí kolmo k česnové stěně, často se objeví i postavení šikmé. Mezistěna, neboli včelařem zhotovená vosková tenká plotna, usnadňuje včelám stavbu plástů, zvláště když u litých mezistěn mohou nadbytečný vosk použít jako materiál pro stavbu stěn buněk.

  V souvislosti s mezistěnami hovoříme o jejich vytahování. Kromě výhod rozběrného díla je plást z mezistěny pravidelnější a díky drátkování rámku pevnější. Nesmíme zapomínat na to, že odstupy mezi dolními a horními loučkami rámku větší než 6 mm vyplní včely divokou nepravidelnou stavbou. Různí vynálezci se v minulých letech snažili nahradit voskové mezistěny syntetickými (umělohmotnými). Používají je zatím velkovčelaři v severní Americe.

 

Buňky a jejich druhy

  Na plástech včely medonosné rozeznáváme tři druhy buněk: dělničí buňky (tzv. dělničina) - vzdálenost rovnoběžných stěn buňky v průměru 5,37 mm, trubčí buňky (tzv. trubčina) v průměru 6.91 mm a veliké, žaludovité dolu visící matečníky. Dělničí a trubčí buňky jsou opakovaně používány. Dna a stěny buněk jsou zanášeny výkaly larev a ty jsou zakrývány svléknutými obaly larev (košilkami). Buňky se tím stále zmenšují a mohou být zdrojem opakovaných nákaz ve včelstvu. Včely, které se líhnou ze zmenšených buněk jsou také menší, s kratším sosákem a tím méně vitální než včely z málo zakladeného díla (dílo žemlové barvy) nebo nového díla (paneské). Matečníky ani jejich zárodečná stádia (misky) nejsou nikdy opakovaně použity.

 

Dělničí a trubčí buňky (dělničina a trubčina)

 Oba druhy buněk tvoří pravidelný šestiboký hranol, uzavřený v dolní části třemi čtyřhrannými kosočtverečnými plochami: tupý úhel těchto ploch vytváří trojbokou pyramidu. Protože každá stěna a každá dolní plocha je současně dělící stěnou mezi dvěmi buňkami, je tímto typem stavby dosaženo optimálního využití prostoru: na každém cm2 jsou čtyři buňky pro dělnice a tři pro trubce při minimálním nároku na materiál a dobu stavby, vynikající pevnosti. stejně jako malé tepelně vodivosti. Konstrukce je tedy současně tepelně izolující a šestiboký hranol buňky je jako šitý na kulatý tvar larev a tím jsou splněny i biologické požadavky. Není nic divného, že tento geniální princip převzala moderní technika: hraje velmi významnou roli při konstrukci letadel, i když jí říkáme zdvojená, sendvičová nebo voštinová. Hloubka buněk je dána účelem jejich použití. Buňky pro dělničí plod jsou hluboké 10 až 12 mm, buňky na med jsou hlubší. Plásty naplněné medem mají celkovou tloušťku 27 až 37 mm. Dělničí a trubčí buňky jsou používány k výchově plodu a k ukládání medu. Do dělničiny, na rozdíl od trubčiny, ukládají včely i zásoby pylu.

 

Matečník

  Matečníky slouží výhradně k odchovu matek a jsou použity pouze jednou. Jejich délka je totiž 20 až 25 mm, takže by je matka nemohla znova zaklást. Kladení vajíček se odehrává již ve stadiu matečníkové misky. Při růstu larvy je budován i matečník do konečné velikosti. Po vylíhnutí matky jej včely víceméně odstraní. Pro svoji délku by se matečník postavený ve stejném směru jako jiné buňky mezi plásty nevešel. Proto jeho osa směřuje dolů a včely jej staví na plástu tam, kde je volné místo. Jsou to převážně okraje a rohy plástů na jejich dolním konci. Kruhový vnitřek matečníku je hladký, vnější povrch je naopak pokryt šestihranným vystouplým vzorkem, takže jeho stěna je poměrně silná. Ve vlastním včelstvu rozeznáváme matečníky rojové a náhradní (nouzové).

 

  Rojové matečníky jsou stavěny v přirozeném období rojení a jejich výchozím bodem je stavba matečníkové misky. Stejným způsobem vznikají matečníky u včelstva provádějícího tichou výměnu matky ovšem v podstatně menším počtu. Ve včelstvu najdeme často jenom dva až tři. Náhradní matečníky zakládá včelstvo v tom případě, že z jakéhokoliv důvodu ztratilo matku. Aby si mohlo vychovat novou, musí použít současný plod. Proto nejsou tyto matečníky převážně na okraji plástů, ale někde uprostřed (nebrat doslova).

Stěny dělničí buňky s vybranou larvou jsou do poloviny odstraněny a na zbytku buňky je postaven náhradní matečník.

 

Uspořádání plodu a zásob  

  Jsou-li v úlu plásty postaveny podélně = směru proudění vzduchu (tzv. studená stavba), můžeme na jednotlivých plástech i v celém díle pozorovat určité uspořádání. Uprostřed jsou plodové plásty; po jejich obou stranách jsou plásty s medem a pylem. Můžeme vycházet z toho, že plásty s plodem jsou na nejlépe větraných místech úlu. S rozvojem včelstva podléhají medové a pylové plásty díky rozšiřujícím se plochám plodu rozsáhlým změnám. Pozorujeme-li plodové těleso na jednotlivých plástech i vcelku, zjistíme snadno jeho uspořádání ve tvaru kruhu a koule. Kolem plodu je na plástu věnec buněk s pylem, za nimi potom věnec buněk s medem. Pyl musí být čerstvě vylíhnutým včelám lehce dostupný. Zásoby medu nebo krmiva (invertovaného cukru) jsou podle možnosti ukládány co nejdále od česna, což usnadňuje jejich úspěšnou obranu proti "zlodějům". Zatímco v době, kdy plodu přibývá, zásoby medu a pylu se stěhují do stran a nahoru, při sestupném vývoji včelstva je pochod opačný. Med a pyl obklopuje zmenšující se plodové těleso poblíž česna, kde se vytváří i zimní chomáč včel. Ten se v zimním období stěhuje za potravou.   

 

Život včel během roku  

  Zimní měsíce, kdy příroda neposkytuje včelám potravu a panují teploty, při kterých nemohou ani létat, musí včely nějakým způsobem přežít. Dostatek potravy, síla včelstva bez zbytečného balastu přizpůsobená danému prostoru a udržení životně nezbytné teploty zimního chomáče umožňují, aby včelstvo přežilo v našich zeměpisných šířkách bez větších škod i nejkrutější zimu.

  V jarních a letních měsících sbírají včely potravu. Ta umožňuje zvýšení počtu dělnic z původních 10 000 na 50 000 až 60 000, ale zároveň právě toto zvýšení počtu dává včelstvu možnost využít zdroje potravy vyčerpávajícím způsobem. Přezimování včelstva jako celku předpokládá vytvoření zásob. Pouhým nárůstem počtu dělnic vedoucím k letní síle včelstva však toho ještě nedosáhneme. Zpravidla k smrti upracované hynoucí dělnice musí být neustále nahrazovány novými. Zdravé včelstvo tak za normálních podmínek vychová za rok asi 200 000 až 250 000 dělnic. Plnohodnotná matka, která naklade stejný počet vajíček, je zrovna tak nutným předpokladem, jako samčí pohlavní jedinci - trubci, kteří jsou nezbytní k jednorázovému oplození matky.

  Na podzim se včelstvo připravuje na zimní období. Zbavuje se všeho nepotřebného. Protože k výměně nevýkonné matky a rozmnožení včelstev došlo prostřednictvím rojení v letních měsících, nepotřebuje už včelstvo až do jara trubce. Ti jsou proto ze včelstva vypuzeni. Podobně dopadnou opotřebované staré dělnice. Přechod od krátce žijících letních včel k přezimujícím dlouhověkým včelám zimním probíhá na podzim pro člověka zcela nepozorovaně.

  Zásoby zimní potravy ukládají včely tak, aby byly snadno dosažitelná tedy poblíž tvořícího se zimního chomáče. Buňky v plástech. ze kterých se vylíhly poslední včely, zůstávají prázdné a slouží jako úkryt pro včely, které jsou uvnitř chomáče. Extrémně nízké zimní teploty přežije včelstvo zrovna tak jako nadměrné ohřívání dřevěných úlů postavených v létě na slunci. Včelstvo přežije i takovou mimořádnou situaci, kterou je nesporně ztráta létavek.

 Pro zajištění nezbytných potřeb vyvolá pud sebezáchovy urychlenou změnu úlových včel v létavky. A naopak, když jakéhokoliv důvodu přijde včelstvo o mladé včely, převezmou péči o plod létavky, i když už nepatří k jejich úkolům. Ve výkonnosti zůstane takové včelstvo pozadu oproti včelstvům nenarušeným. Aby při udržování jiných životně důležitých funkcí včelstvo neuhynulo, vyžaduje intenzivní péči včelaře.  

 

Historický vývoj včelařství

  V kulturních centrech Středního východu, v suchých, horkých oblastech bez lesních porostů, se včely pravděpodobně bez zásahu člověka usazovaly v hliněných hrncích. Takové nádoby pocházejí z doby 5 000 let př. Kr. Ještě dnes se místo úlů používají v Izraeli a Libanonu. Při vybírání medu se víko nádoby dá zvednout.  

  Jeden z prvních, kdo se podrobně zabýval studiem včel, byl Aristoteles (384-322 př. Kr.). Domníval se, že včely pocházejí z mrtvých býků. Zmíňka o včelím produktu (medu) je i v bibli. Ve druhé knize Mojžíšově, verši 8., kapitole 3. je uvedeno, že Bůh přivede svůj lid do země, která bude oplývat mlékem a medem. Víno a med, čisté nebo smíchané, byly ve starém Řecku považovány za univerzální lék.

  Ve střední Evropě byla včela obyvatelkou lesa. Jako hnízdiště (obydlí) jí posloužily duté stromy nebo pařezy. Jeden takový dutý pařez objevili archeologové ve vesnici Velmenmoor u Oldenburgu. Časově byl zařazen do období 5. až 7. století po Kr.. Jako dodavatelé medu sloužily lidem včely, které se usadily v přirozeně vzniklých stromových dutinách. Časem proto lidé začali ve stromech vytvářet umělé dutiny, aby poskytli prostor dalším včelám.  

  Ve středověku byli včelaři ve velké vážnosti. Jejich cechy a společenství se datují již od doby Karla Velikého. Mohli nosit zbraň, měli zvláštní práva a vlastní, tzv. včelařský soud. Včelaři chovali včely výhradně v lese a později i doma. Místo stojících stromů byly stále častěji používány úly z pořezaných, ručně vydlabaných částí kmenů ( tzv. kláty). Ty už bylo možno přestěhovat do blízkosti obydlí včelaře a pro med nebylo nutno lézt na strom, tím se stala péče o včelstva o mnoho jednodušší. Včelař vyráběl typické kláty v mnoha variantách. Výroba úlů ze slámy, rákosu, palachu nebo proutí znamenala pro včelaře velké zjednodušení, neb uplést v zimě pár košů bylo podstatně jednodušší než vydlabávat kmeny stromů. A tak vznikaly koše, nazývané tzv. překlopné košnice, nejrůznějších tvarů - zvoncovité, špičaté a slaměné válce. Košnice je ještě dnes použitelným úlem, i když už slouží jen na ozdobu.  

  Dalším vývojovým stupněm byla kruhová košnice. Několik košnic tohoto typu se dalo postavit na sebe. Celou sestavu uzavíralo víko vyrobené rovněž ze slámy. Kláty i koše měly společnou nevýhodu, prohlídka včelstva a zjištění jeho stavu nebyla možná bez narušení nebo zničení díla. Včelařům proto zůstaly utajeny biologické děje a vnitřní vztahy ve včelstvech.

  Osvícený Švýcarský chovatel včel Francois Huber (1750-1832) vymyslel úl, do kterého bylo možno nahlédnout: byl to Huberův rámkový úl. V úle byl určitý počet rámků, které byly na jedné straně spojeny podobně jako listy v knize. Do těchto rámků stavěly včely plásty. Pro pozorování života včel měl v tehdejší době tento vynález nedozírnou cenu, pro chov včel byl ale příliš nepohodlný.

  Nepohodlnou práci s kláty poznal z vlastních zkušeností i slezský farář Johannes Dzierzon (1811-1906). Postavil proto úl ze dřeva s pevným víkem a dnem a dovnitř umístil dřevěné lišty jako nosiče plástů. Protože včely přistavěly dílo až na vnitřní kolmé stěny úlu musel Dzierzon plásty při každé prohlídce odřezávat nožem. Jeho žák, baron von Berlepsch (1815- 1877) doplnit původní horní lištu třemi dalšími lištami na dnešní, v celém světě používaný rámek. Svůj systém zveřejnil v roce 1853 a otevřel tak cestu modernímu chovu včel. Bylo tak umožněno nahlížení do včelstva bez porušení díla, což přineslo nové poznatky, jako např. Dzierzonův objev parthenogeneze. Ten zjistil u letu neschopné matky v poroji, jež nemohla být oplozena, kladení trubčích vajíček.  

  Vynález rámků byl předpokladem dalšího vývoje včelařské techniky. Stolařský mistr Johannes Mehring z Frankenthalu v Rýnské Falci (1815- 1878) zhotovil umělou mezistěnu ze včelího vosku a upevnil ji do rámku. Poprvé ji vystavil v roce 1858. C. k. major Hruschka (1819-1888) vynalezl medomet, který vystavil roku 1865 v Brně. Vynález vzbudil zaslouženou pozornost a znamenal definitivní nástup směrem k modernímu včelařství. Výrazně k tomu přispěl farář Dr. h. c. Ferdinand Gerstung (1860-1925) svým objevem, podle kterého je včelstvo živým organizmem. Dzierzon neodhalil jenom základní zákonitosti života včel, ale díky svému vyhraněnému smyslu pro praxi dal tehdejšímu včelařství mnoho impulzů, např. konstrukcí několika typů úlů. Jeho dvojáky, trojáky a vícenásobné úly byly základem vývoje moderního úlu.  

  Slovinec Anton Janscha (1734-1773) objevil vztahy při páření matek s trubci. Tomuto nesmírně nadanému včelaři se připisuje i objev, že na každém plástu panuje určitý řád v umístění medu, pylu a plodu. Marie Terezie založila roku 1769 ve Vídni školu na podporu chovu včel a pověřila jejím vedením Antona Jansche

  Přibližně ve stejné době, kdy v Německu stavěl Dzierzon svoje první úly s odnímatelnými rámky, zavedl něco podobného v Americe Lorenzo Langstroth (1810-1895). Nepoužíval úly s pevným dnem a víkem, ale s víkem umožňujícím přístup shora. Objevil zásadní poznatek, který se velmi rychle rozšířil: je-li mezi stěnou úlu a rámkem na bocích nebo nahoře mezi rámky a víkem mezera větší než 6 až 10 mm, objevuje se v ní nejen tmelení, ale i stavba. Pokud je mezera menší, zůstanou rámky volné. Jde o objev tzv. včelí mezery .

 

Chov včel v dnešní době 

 


Rámky  

  Když se objevily rámky v dnešní podobě, byly vynalezeny mezistěny, které bylo v rámcích nutno upevnit. Slouží k tomu drátkování rámků. Vzdálenost rámků byla řešena pomocí různých mezerníků, které jsou i dnes nepostradatelným zařízením.  

U větších rámkových měr jsou boční lišty z tvrdého, např. bukového dřeva. Rámek je pevný, nezdeformuje se po prvním použití a po důkladném očistění jej můžeme vícekrát znova zadrátovat a použít.  

  Postupem času vzniklo mnoho druhů a velikostí rámků. Bylo to dáno názory jednotlivých včelařů a v neposlední řadě i různými snůškovými podmínkami. Některé rámky se osvědčily, jiné se dnes nepoužívají.  

  Ze zahraničních rámků, které našly použití po aplikaci metody nástavkových úlů, je možno jmenovat Dadant (43,5 x 30 cm) a Langstroth (44,8 x 32,2 cm).  

  Dnes se používají převážně pravoúhlé rámky větších rozměrů, protože se při přístupu shora snáze a lépe usazují.  

  Při velmi vysokých mírách se v medníku nepoužívá stejně velký rámek, ale rámek poloviční výšky. Pokud umístíme tyto rámky do rozteče dvojnásobné šířky (např. 50 až 60 mm), vybudují včely velmi tlustý plást. Do buněk s dvojnásobnou hloubkou nemůže matka klást vajíčka, nemusí se proto používat mateří mřížka. Při dobré snůšce jsou tyto buňky naplněny výhradně medem. U větších provozů se rámky s dvojnásobnou šířkou kvůli dvojí rámkové míře již nepoužívají.

 

  


 

Úly přístupné zadem  

  Ke stavbě úlů s pohyblivými plásty v rámcích je vhodnější dřevo. Pro chov včel si mnoho včelařů zkonstruovalo vlastní typy úlů. V řadě dnešních provozů se používají úly přístupné zadem.

 

Příčná (teplá) stavba  

V tomto případě jsou rámky umístěny rovnoběžně s čelní stěnou úlu, ve které je česno. Jednotlivé rámky se musí při jednoduchém provedení vytahovat jeden po druhém kleštěmi. Ještě těžší, nepohodlnější a časově náročnější je potom vracení rámků. Nezřídka se při takovém větším zásahu ztratí matka nebo se rozmáčkne na stěně úlu. Určité ulehčení práce přinesla konstrukce vysouvacího zařízení. Rámky jsou v tomto případě zavěšeny na kovových kolejničkách a celé dílo se vysune do zezadu přivěšené bedny. S rámky se potom manipuluje shora. Takové zařízení ale vyžaduje určitou údržbu, přestane být  funkční například, jestliže včely zastaví mezeru mezi horními loučkami rámků a stropem úlu.  

 

Podélná (studená) stavba  

  Při tomto provedení stojí rámky kolmo na česnovou stěnu. Rámky zde mohou být vytahovány jednotlivě nezávisle na sobě. Protože však mezera mezi jednotlivými plásty je 10 mm, vytáhneme první postranní plást z úlu, další potom pootočíme, jako bychom listovali v knize a posuneme stranou. Podle toho si tento úl vysloužil pojmenování "listovák". Proti systému úlů přístupných zadem s příčným uspořádáním plástů bez vysouvacího zařízení znamenal tento typ zřetelný pokrok; brzy se ale ukázalo, že při zatmelení, zastavění a při poměrně značné délce rámku (až 37cm) není vytahování rámků tak jednoduché, jak se zpočátku předpokládalo. Hodně se přitom mačkaly včely. Kromě toho včelařův dech dráždil včely v uličkách mezi plásty, neboť manipulace se včelstvy se odehrávala ve výši očí.   

 

Společné znaky typů úlů  

  Až na několik málo výjimek jsou úly přístupné zadem (s příčným nebo podélným postavením rámků) rozděleny na plodiště a medník. Tyto prostory jsou odděleny mateří mřížkou, která bývá někdy zabudována natrvalo. Počet rámků podřízený prostoru je 10 až 15. Prostor je uzavírán okénkem, které u listováku slouží díky své konstrukci i jako stavební rámek. V medníku se místo skleněných tabulek používá husté drátěné pletivo. Okénkem lze pozorovat včely v uličkách mezi plásty nebo na posledním plástu.  

  Krmení je možné pomocí vestavěného bočního krmítka nebo krmítka zavěšeného na okénko. Výhodou je, že lze postavit dva nebo tři úly na sebe a potřeba místa je proto malá. Hodí se do včelínů nebo na kočovné včelnice. Při práci s tímto typem úlu se nemusí vynakládat mnoho síly. Stačí pouze tolik, kolik je nezbytné k vytažení a opětovnému zavěšení rámku.

  

Úly přístupné horem  

Zatímco v Evropě se po vynálezu rozběrného díla rozšířily úly přístupné zadem, v Americe tomu bylo poněkud jinak. V polovině 19. století zhotovil pastor Langstroth první horem přístupný úl s rozběrným dílem a objevil mezeru mezi rámky a stěnou úlu, kterou včely nezastaví. Americké úly přístupné horem nacházejí v posledních letech stále více vyznavačů i u nás. Příčina by mohla být mj. i v tom, že v chovu včel začínají i u nás hrát úlohu ekonomické faktory.  

Typickým, po dlouhou dobu používaným úlem přístupným horem byl úl Zanderův, který sestrojil Prof. Zander v Erlangenu ve dvacátých letech. Bylo v něm 10 nebo 9 podélně uspořádaných plástů, přičemž dolní část měla pevné dno. Stejná konstrukce se ještě dnes používá u několika typů truhlíkových (nástavkových úlů).  

Princip úlu přístupného horem našel plné uplatnění tehdy, když bylo odděleno pevné dno a jako volný, pohyblivý díl umožnilo vzájemnou záměnu nástavků. Tak byl vlastně vytvořen nástavkový úl dnešního typu, který si v různém provedení našel cestu k mnoha včelařům.  

  

Nástavkový úl  


Moderní nástavkové úly mají řadu dobrých vlastností a to zejména:  

- jednoduchá, včelstvu přizpůsobená konstrukce,  

- bezproblémové ošetřování včelstev,  

- kočovná předsíňka (stěna) nebo vysoký podmet  

- volné rozestavení bez dodatečných ochranných zařízení  

- jednoduchá a rychlá přeprava.  

 

  Konstrukce je jednoduchá a přizpůsobená potřebám včelstva. Na prvním místě je nutno jmenovat dostatečně velký prostor. Je-li v nástavku 10 až 12 rámků orientovaných podélně, může být při délce rámku 42 cm dosaženo kulového tvaru i na šířku. Dlouhodobá pozorování potvrdila, že zimní chomáč se vytváří převážně uprostřed nástavku na šířku 4-5 plástů. Včelstvo má na jaře po obou stranách dostatek prostoru k roztažení. Úl, který by měl včelám vyhovovat, musí mít i dobře izolované stěny. Používání dřeva jako materiálu na stavbu úlů se za mnoho let tisíckrát osvědčilo. Stěny úlu izolované pěnovými polymery mají právě na jaře při nastupujícím rozvoji tu výhodu, že nedovolují, aby při proměnlivém počasí a velikých teplotních rozdílech teplo unikalo příliš rychle. Včelstvo se v takových úlech stahuje do zimního hroznu podstatně později. V dobře izolovaném úlu vystaveném za horkých letních měsíců na přímém slunci nevylehávají včely před česny tak jako ve stejně umístěných neizolovaných dřevěných úlech. Nevýhodou izolačních látek je to, že jsou většinou neprodyšné, takže vzniká větší množství kondenzované vody než v úle dřevěném. K vyřešení tohoto problému stačí přes celý nástavek široké, 2-3 cm vysoké česno, které umožňuje intenzivní výměnu vzduchu s okolím. 

 


 

 

  Dobře izolované víko brání tomu, aby unikalo vzhůru stoupající teplo. Lze vycházet z toho, že víko nástavkového úlu musí být nejteplejším místem. O jednoduché konstrukci lze hovořit, má-li nástavkový úl co nejméně jednotlivých částí. Pro jedno včelstvo je potřeba: 

1 dno,  

3 až 4 nástavky s plásty,  

1 víko,  

1 krmítko,  

1 vložku do česna proti myším,  


1 fólii na zakrytí.   

 

Zařízení včelnice

  Pod tímto pojmem se většinou rozumí včelník nebo přístřešek pro včely. Většinou se jedná o možnost umístění úlů při ochraně před vlivem počasí. Ve včelníku, kde je obvykle místo pro 3 až 8 úlů, jsou úly ze všech stran chráněny prkennými stěnami. Při práci ve včelstvech lze buď odklopit střechu, nebo otevřít zadní dvířka, včelař stojí venku. Včelníky nejsou pevně spojeny se zemí. Jejich konstrukce je snadno rozebíratelná, a proto mohou být rychle připraveny k transportu.

  Přístřešek pro včely není nic jiného, než konstrukce se střechou, zapuštěná do země. Před nepřízní počasí chrání při práci jak včelaře, tak včely. V přístřešku jsou většinou úly ošetřované shora, postavené v řadě vedle sebe. Při 20 včelstvech je tedy délka přístřešku nejméně 10m. Úly jsou 20 až 50cm nad zemí. Přístřešek prodlužuje životnost úlů.

 

Včelín

  Zatímco v celém světě jsou včelstva převážně po celý rok volně rozestavená, v Evropě je zčásti dodnes dávána přednost umístění do včelínů. Mluví pro to důvody, jako delší životnost úlů, koncentrace včelstev na malém prostoru a částečně i nezávislost na počasí při práci s včelstvy. Chov včel ve včelíně má ale i své nevýhody: malá pohyblivost včelstev, zhoršené podmínky při práci v úlech během parných letních měsíců a v neposlední řadě i enormní finanční náklady. Kromě včelstev musí být v dobře projektovaném a vybaveném včelíně i dostatek místa pro jejich obhospodařování. Musí tam být skříňka na plásty potřebná při úlech přístupných zadem, stůl, dvě židle a na stěně regál s nářadím. Zatímco skříňka na plásty bude na opačné straně pod oknem, může si včelař zařídit oddělenou místnost jako pracovnu, kde se dá vytáčet i med. Včely by do ní pochopitelně neměly mít přístup. Ve chvílích klidu může malé okénko na česnové straně posloužit k pozorování letu včel.

  Včelíny se zpravidla doporučují pro úly přístupné zadem. Při dvou řadách úlů na sobě můžeme pracovat ve spodní řadě vsedě, v horní vestoje. V případné třetí horní řadě je již práce obtížná, protože musíme stát na žebříku, lešení, nebo stoličce. Při dvou řadách úlů na sobě (15 až 20 včelstev) připadá na jedno včelstvo včetně potřebných místností plocha 1 m2. Jako stavební materiál se nabízí dřevo. Usnadňuje stavbu a včely je ze všech materiálů snášejí nejlépe. Dřevo reaguje rychleji na změny venkovní teploty než zdivo. Při trvalém poklesu teplot se včely proto dříve shlukují do zimního chomáče, na jaře reaguje včelstvo na změny počasí rovněž dříve. Zděné, nebo dokonce betonové včelíny si udržují vyšší teplotu až do pozdního podzimu, ale na jaře jsou delší dobu chladné. Další výhodou dřevěných včelínů je to, že se dají snadněji rozebírat a opravovat.

 

Citace url:

http://vcely.euweb.cz/Central_O_vcelach.htm#Co_je_to_včelstvo

http://home.worldonline.cz/~ca358217/soubory/vcely7.html

http://st.vse.cz/~XKOSM28/ul.htm

http://home.worldonline.cz/~ca358217/soubory/vcely8.html#_Toc505346641

http://home.worldonline.cz/~ca358217/soubory/VCELY.html

http://home.tiscali.cz:8080/~ca358217/soubory/vcely3.html#_Toc499301532

 

 Hit Counter